1. Kapitolka - Úmrtí
Tak a je tu další kapitolka, tentokrát bych jí chtěla věnovat
Wastow, je to moc fajn holčina a moc hezký píše, což asi všichni víte.
Přeji vám příjemné čtení.:-))))
Lightsoul :-)))
Před naším domem jsou Smrtijedi, docela mě to překvapí, ale
zachovám chladnou hlavu a rychle dům velkým obloukem oběhne a vklouznu
dovnitř zadním vchodem a běží napřed do obývacího pokoje a mám štěstí
hned je tam najdu.
" Mami, tati" nestačím to doříct, táta mě přeruší.
" Co se děje, že jsi tak udýchaná?"
" To se vám právě snažím říct, před dveřmi jsou Smrtijedi a snaží se
sem dostat, honem musíme se bránit, běžte napřed já pošlu brumbálovi
vzkaz po jeho Fénixovi."
Rychle jsem rozhodla švihnu hůlkou, vytvořím oheň a zavolám Fénixovo
jméno, švihnu ještě jednou a ještě jednou máchnu hůlkou o objeví se tu
pergamen, brk a inkoust, rychle načmářu vzkaz pozdravím a poprsím
Fénixe, jestli by to mohl doručit.
Souhlasně zatrylkovat a zmizel, teď jsem mohla jen doufat, že Fénixův řád tu bude co nejdříve a mi se udržíme.
Doběhnu za rodiči do chodby a čekám a mezitím se domlouváme na strategii.
" Kat, myslím, že by bylo lepší kdyby jsi se schovala do sklepa a počkala na řád." To snad nemyslí vážně.
" Ne, tati já tady budu s vámi, učili jste mě a snad se něco umím,já
bych nedovadla jen tak nečině sedět dole ve sklepě a vědět, že tu na
vás útočí Smrtijedi."
Odpovím mu naštvaně v tom se do rozhovoru, jako obvykle vloží i mamka a
co myslíte na jaký straně je? Na tátovo, myslím, že jste to uhádli.
" Ale holčičko jsi ještě hodně mladá a nemáš zkušenosti." To mě ještě víc dopálí a proto se na ní utrhnu.
" A zkušenosti mam brát kde, když se budu schovávat, jak strašpytel ve
sklepě no?" naštěstí jim došli argumenty. Tak mi táta jen řekl.
" Tak holčičko buď opatrná, budeš za námi a pomáhat nám štíty, ty ti
jdou hodně dobře a bude mít větší šanci na přežití a já s maminkou
budeme utočit jasný."
" Jasný." Odpověděli jsme obě najednou. V tom se na nás otočí táta a podívá se mamce a pak i mě do očí a řekne nám.
" Mám vás opravdu rád, jste všechno na světě pro mě nejdůležitější,
nechci o vám přijít." To mě dojalo, věděla jsem to, ale takhle to
slyšet je moc pěkný. Já s tátou jsme se nikdy nehádali, jsme kámoši a
rozumíme napřed ho obejme mamka a řekne mu že ho miluje a pak mu kolem
krku skočím i já.
" Já tě taky miluji a nechci o tebe přijít." Dlouze jsme se objali a mě vytekla jedna osamělá slza.
" Neplač a kdyby se nám náhodou něco stalo, vem si tu knížku co mam na
stole u sebe v pracovně, je taková menší s hodně starou vazbou."
Dostala jsem strach, že se jim něco s tane a já budu sama ještě se otočím na mamku a v to se domem rozlehne obrovský výbuch.
" Mami mam tě moc ráda a nechci o vás přijít, co bych bez vás dělala." Povím jí ukápne mi další slza.
" To bude dobrý neboj v nejhorším se o tebe Brumbál a členové postarají."to mě rozesmutnilo a tak jim řeknu.
" Ať se stane cokoliv slibuji, že se nikdy nevzdám a bude bojovat proti Voldemortovi a Smrtijedům."
O objela jsem oba naráz, cítila jsem se jako by věděli, že nepřežijí a
já budu sama bez nich. Ještě jim pošeptám, že je mam moc ráda a v tom
se domem rozlehne další rána a rozlítnou se dveře.
Do chodby vlítne snad asi 20 Smrtijedů, tak se do nich s našima pustím.
Bojujeme asi deset minut, vedeme si dobře deset už jich spoutáno a
jeden těžce raněnej. Když v tom se to stalo do mamky narazil zářivě
zelený paprsek.
Hrklo ve mě a došlo mi, že je MRTVÁ. Stejně, tak jako táta kašleme na
dohodu a oba začneme pálit kletby, která nás zrovna napadnou.
Když v tom uslyším, že se sem hromadně přemístilo hodně lidí.
" Řád, konečně."
Řekne táta a v tom se do něj vpije temně modrá kletba a odhodí ho, na
druhý konec chodby. Ještě si všimnu, že Smrtijedi všechno pozornost,
teď věnují řádu.
Já se rozeběhnu za tátou a chytnu ho za ruku a povím mu.
" Tati, to bude v pořádku neboj." Ale v hlouby duše jsem věděla, že
nebude. Rozpláču se a přes slzy ani nevidím a nevšimnu si, že je
dobojováno.
" Neplač, zase se jednou setkáme a sama si nám slíbila, že se nikdy
nevzdáš. Nezapomeň na tu knihu." usměji se smutně na něj a řeknu mu.
" Mam tě moc ráda a nikdy na vás nezapomenu." Utři si slzy a ještě odhodlaněji mu řeknu.
" A nikdy za žádnou cenu se nevzdám to ti slibuji."
Celou tutu scénu pozoruje samozřejmě řád, když v tom se táta na mě
naposledy podívá a vydechne. Začnu zase brečet, když v tom mě chytne
Brumbál za rameno a říká mi, abych šla. Náš dům, během bitvy začal
hořet v tom si vzpomenu na knihu a rychle se rozeběhnu do tátovi
pracovny.
Přes kouř ani nemohu dýchat, ale tu knihu potřebuji, pro tátu byla
důležitá, tak pro mě je taky, řeknu si v duchu. Rychle jí popadnu a
běžím spět, před domem stojí už jen pár členů a čekají pravděpodobně na
mě.
" No konečně." Řekne nějaký nepříjemný a syčivý hlas. Střelím po něj nevraživý pohled, že se až pomalu lekne.
Brumbál ke mě přistoupí a zeptá se mi.
" Jsi připravená?" dojde mi, že se ptá na přemístění, tak se chytnu nabízející ruky a v tu ránu cítím ten nepříjemný pocit.
Tak jak se vám líbila kapitolka? Pište do komentů !!!! :-))))