10. Kapča - Prasinky
9. 11. 2008
Do Velké síně jsme vešli ruku v ruce.
Hned co jsme tam vešli, se na nás obrátili všechny pohledy. Já ani Remík jsme si toho nevšímali a sedli jsme si a začali snídat.
Dala jsem si toast s máslíčkem.
To jedno z mých nejoblíbenějších jídel jsem zapíjela dýňovou šťávou.
Remík si dal to samé.
Po tom co jsme dojedli, jsme se rozhodli, že počkáme na ostatní, než za námi přijdou. Povídali jsme si o všem možném a nemožném, strašně dobře se mi s ním povídá.
Je všímavý a inteligentní. Nevím jestli ví, že já vím, že je vlkodlak, ale mně to tedy vůbec nevadí.
"Ty jo kde jsou?"
"Asi ještě spí!"
"Nemůžu pochopit, jak můžou v osm hodin ještě spát."
"Je sobota," a Rem se začne smát.
"Ty taky většinou v tuhle dobu spíš."
"Njn, ale to jsem já."
"Tak to je mi jasný, když nespíš ty, tak musí být vzhůru všichni."
"Přesně, jak jsi to uhodl?"
"Už tě trošičku znám."
"Jo, ale jen trošičku," a začneme se oba smát, když v tom do síně vstoupí zbylí Poberti spolu s Lil a Nelou.
"Naše dvě ranní ptáčata nebo přesněji hrdličky?"
"No jak by to jen řekla, což takhle obojí?? A co se týče tebe co jsi ty??? Což takhle medvěd, kterej se právě probral ze zimního spánku."
"Hej to si jako myslela jak?"
"Já? No pořád chrníš a mozek máš možná ještě menší."
"Hele nech si toho jo? Ty máš jako co říkat."
"Já? No já jsem inteligentní, na rozdíl od tebe."
"A to jako proč?"
"Z jediného a prostého důvodu, mam to v genech."
"Hej nechte toho vy dva, chtěli jsme jít do těch Prasinek ne?" Vmísila se do rozhovoru Lil. "Já jako nevím co vám v tom brání, ale my dva s vámi nepůjdeme, že jo?"
"Jasně."
"Tak mi jdeme pááá"
Celou cestu, co jsme mířili z Velké síně, jsem na sobě cítila pohledy všech.
Vyšli jsme ze síně a zamířili jsme pomalou chůzí, no hodně pomalou, a ruku v ruce jsme si povídali o naší minulosti.
Všechny možné a nemožné zážitky z našeho dětství.
Remus mi pověděl, jak se stal vlkodlakem.
Je sice pravda, že se k tomu ze začátku moc neměl, ale nakonec se přiznal.
Mě osobně to opravdu nevadí spíš mě to imponuje a jsem moc ráda, že se mi nakonec svěřil.
Ta noc, kdy se to stalo, bych nepřála zažít ani tomu největšímu nepříteli.
Remík, to zvládl a má dobré přátele, ve škole je jednička a v první řadě má mě.
Ooo, ta skromnost a v duchu se začnu smát. Když jsme se pomalu dostali do Prasinek, Remík se na mě podívá a zeptá se:
"Tak co kam půjdeme?"
"Jo tak to se mě ptej já to vůbec neznám, hmm tak můžeme všude."
"Tak co třeba jít ke Třem košťatům?"
"Proč ne můžeme, ale ukážeš mi pak taky Chroptící chýši."
"No musím?"
"Nemusíš, ale jo mam nápad příští úplněk, tam půjdu s vámi."
"To jako myslíš vážně?"
"Já? Úplně smrtelně. Co je na tom? Zvěromág jsem, tak jakýpak copak."
"Ale co když se ti něco stane?"
"Neboj všechno bude v pohodě a ještě si ti náramně užijeme, tak jako dnešní den."
"Tak jo jdeme k těm Třem košťatům." Jen jsem se na něj usmála a vyrazila jsem s ním po boku.
Když jsme tam došli, bylo tam již spousty lidí.
Sedli jsme k poslednímu volnému místu, hned kousek od baru, kde byla žena asi kolem třiceti let. Hodně vysoká, štíhlá opravdu moc pěkná, jen má trosku víc rozcuchané vlasy, ale to jí dodává na divokosti a nespoutanosti.
Objednali jsme si máslové ležáky a začali jsme probírat lektvary.
"Mě prostě nejdou, nevím jak to takového Severuse může tak bavit."
"Asi zřejmě tím, že mu to tak jde a má na to cit."
"To bude asi fakt. Já se to šprtím, jak já nevím co, lektvary umím na z paměť, ale nikdy ho neudělám, tak jak by měl být."
"Jak říkám má na to cit a nadání. Takových lidí moc není."
"To není ani Křiklan to nezvládá tak dobře, jako on."
"Křiklan je hodně dobrý, cit má ale ten talent mu docela chybí, všechno se naučí,ale svůj vlastní pořádný vynález neudělá.
Se vším mu pomáhá Severus, kdyby nebylo jeho nemá žádný patent na ty jeho hnusný lektvary."
"Nejsi na něj moc krutá?"
"Já? Ani ne, štvou mi ty jeho hodiny.
Člověk se snaží a on má stéle nějaký kecy."
"Njn, tak si půjdeme dál ne?"
"Tak jo a kam teď?"
"Nech se překvapit."
"Ooo překvapení ty miluji"
"Tak to je dobře." Zaplatí a odejdeme ven na čerství vzduch.
Když jsme vyšli ven pomalu jsme prošli všechny prodejny a i celou vesničku až jsme se ocitli před Chroptící chýší.
Nějak jsem se v té chvíli zamyslela a vůbec jsem nic nevnímala to, že na mě Remus mluví a celý svět jako by zmizel a jen mé myšlenky mi proudily hlavou jako nikdy.
Vzpomněla jsem si na věci, které jsem už opomněla.
Jako bych je znovu prožívala, všechno bylo tak živé.
Z jedné strany to bylo něco nepopsatelného a okouzlujícího jako nic co jsem do teď prožila, ale z druhé strany to bylo něco tak moc děsivého, jako nic co jsem doposud prožila.
Jsou to jakoby mé vzpomínky, ale přes to ne.
Prožívám zrovna jednu vzpomínku z mého dětství, když se vše propadne do temnot.
Hned co jsme tam vešli, se na nás obrátili všechny pohledy. Já ani Remík jsme si toho nevšímali a sedli jsme si a začali snídat.
Dala jsem si toast s máslíčkem.
To jedno z mých nejoblíbenějších jídel jsem zapíjela dýňovou šťávou.
Remík si dal to samé.
Po tom co jsme dojedli, jsme se rozhodli, že počkáme na ostatní, než za námi přijdou. Povídali jsme si o všem možném a nemožném, strašně dobře se mi s ním povídá.
Je všímavý a inteligentní. Nevím jestli ví, že já vím, že je vlkodlak, ale mně to tedy vůbec nevadí.
"Ty jo kde jsou?"
"Asi ještě spí!"
"Nemůžu pochopit, jak můžou v osm hodin ještě spát."
"Je sobota," a Rem se začne smát.
"Ty taky většinou v tuhle dobu spíš."
"Njn, ale to jsem já."
"Tak to je mi jasný, když nespíš ty, tak musí být vzhůru všichni."
"Přesně, jak jsi to uhodl?"
"Už tě trošičku znám."
"Jo, ale jen trošičku," a začneme se oba smát, když v tom do síně vstoupí zbylí Poberti spolu s Lil a Nelou.
"Naše dvě ranní ptáčata nebo přesněji hrdličky?"
"No jak by to jen řekla, což takhle obojí?? A co se týče tebe co jsi ty??? Což takhle medvěd, kterej se právě probral ze zimního spánku."
"Hej to si jako myslela jak?"
"Já? No pořád chrníš a mozek máš možná ještě menší."
"Hele nech si toho jo? Ty máš jako co říkat."
"Já? No já jsem inteligentní, na rozdíl od tebe."
"A to jako proč?"
"Z jediného a prostého důvodu, mam to v genech."
"Hej nechte toho vy dva, chtěli jsme jít do těch Prasinek ne?" Vmísila se do rozhovoru Lil. "Já jako nevím co vám v tom brání, ale my dva s vámi nepůjdeme, že jo?"
"Jasně."
"Tak mi jdeme pááá"
Celou cestu, co jsme mířili z Velké síně, jsem na sobě cítila pohledy všech.
Vyšli jsme ze síně a zamířili jsme pomalou chůzí, no hodně pomalou, a ruku v ruce jsme si povídali o naší minulosti.
Všechny možné a nemožné zážitky z našeho dětství.
Remus mi pověděl, jak se stal vlkodlakem.
Je sice pravda, že se k tomu ze začátku moc neměl, ale nakonec se přiznal.
Mě osobně to opravdu nevadí spíš mě to imponuje a jsem moc ráda, že se mi nakonec svěřil.
Ta noc, kdy se to stalo, bych nepřála zažít ani tomu největšímu nepříteli.
Remík, to zvládl a má dobré přátele, ve škole je jednička a v první řadě má mě.
Ooo, ta skromnost a v duchu se začnu smát. Když jsme se pomalu dostali do Prasinek, Remík se na mě podívá a zeptá se:
"Tak co kam půjdeme?"
"Jo tak to se mě ptej já to vůbec neznám, hmm tak můžeme všude."
"Tak co třeba jít ke Třem košťatům?"
"Proč ne můžeme, ale ukážeš mi pak taky Chroptící chýši."
"No musím?"
"Nemusíš, ale jo mam nápad příští úplněk, tam půjdu s vámi."
"To jako myslíš vážně?"
"Já? Úplně smrtelně. Co je na tom? Zvěromág jsem, tak jakýpak copak."
"Ale co když se ti něco stane?"
"Neboj všechno bude v pohodě a ještě si ti náramně užijeme, tak jako dnešní den."
"Tak jo jdeme k těm Třem košťatům." Jen jsem se na něj usmála a vyrazila jsem s ním po boku.
Když jsme tam došli, bylo tam již spousty lidí.
Sedli jsme k poslednímu volnému místu, hned kousek od baru, kde byla žena asi kolem třiceti let. Hodně vysoká, štíhlá opravdu moc pěkná, jen má trosku víc rozcuchané vlasy, ale to jí dodává na divokosti a nespoutanosti.
Objednali jsme si máslové ležáky a začali jsme probírat lektvary.
"Mě prostě nejdou, nevím jak to takového Severuse může tak bavit."
"Asi zřejmě tím, že mu to tak jde a má na to cit."
"To bude asi fakt. Já se to šprtím, jak já nevím co, lektvary umím na z paměť, ale nikdy ho neudělám, tak jak by měl být."
"Jak říkám má na to cit a nadání. Takových lidí moc není."
"To není ani Křiklan to nezvládá tak dobře, jako on."
"Křiklan je hodně dobrý, cit má ale ten talent mu docela chybí, všechno se naučí,ale svůj vlastní pořádný vynález neudělá.
Se vším mu pomáhá Severus, kdyby nebylo jeho nemá žádný patent na ty jeho hnusný lektvary."
"Nejsi na něj moc krutá?"
"Já? Ani ne, štvou mi ty jeho hodiny.
Člověk se snaží a on má stéle nějaký kecy."
"Njn, tak si půjdeme dál ne?"
"Tak jo a kam teď?"
"Nech se překvapit."
"Ooo překvapení ty miluji"
"Tak to je dobře." Zaplatí a odejdeme ven na čerství vzduch.
Když jsme vyšli ven pomalu jsme prošli všechny prodejny a i celou vesničku až jsme se ocitli před Chroptící chýší.
Nějak jsem se v té chvíli zamyslela a vůbec jsem nic nevnímala to, že na mě Remus mluví a celý svět jako by zmizel a jen mé myšlenky mi proudily hlavou jako nikdy.
Vzpomněla jsem si na věci, které jsem už opomněla.
Jako bych je znovu prožívala, všechno bylo tak živé.
Z jedné strany to bylo něco nepopsatelného a okouzlujícího jako nic co jsem do teď prožila, ale z druhé strany to bylo něco tak moc děsivého, jako nic co jsem doposud prožila.
Jsou to jakoby mé vzpomínky, ale přes to ne.
Prožívám zrovna jednu vzpomínku z mého dětství, když se vše propadne do temnot.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář