1.Kapitolka
6. 12. 2007
„ Ahoj Sarah, tak jak bylo o víkendu?“
„ Ale jo, fajn. Celej víkend jsem byla s miláčkem u něj na chalupě, bylo to skvělý. A co ty? Vypadáš nějak přešle.“
„Ale nic, znáš to, rodiče, zase prudili,“ smutně se na ní usmála.
„ Ukaž ruku!“ a než stačila něco Sam udělat, už jí držela za ruku a koukala na její ránu od žiletky.
„ Prosím tě, si to zase vyváděla?!“
„ No já, víš, že mě to uklidňuje a pomáhá mi to od sebevraždy, ty jsi jedinej důvod, proč ještě žiju!“ řekla mírně naštvaným a smutným hlasem.
Sarah byla jediná, kdo s ní v tomto jejím životním období mluvil, kamarádil a zajímal se o ní. Její rodiče žili jen pro jejího mladšího bratra, který byl neskutečně rozmazlený.
Sam byla také moc nadaná na sport a na bojová umění, ale to, že cvičí, věděla jen její kamarádka. Dodávalo jí to nějakou radost ze života.
„ Víš, Sam, budeme s tím muset něco dělat. Ty mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš a já ti pomůžu vymyslet něco jiného, co by tě uklidňovalo a pomáhalo ti to.“
„ No, já nevím, co by mi tak mohlo pomoct?“
„ Hele, docela hezky kreslíš, tak vždycky zkus to, co cítíš a jak se cítíš, převtělit do toho obrázku.“
„ Já nevím, můžu to zkusit.“
„ Dík, jsi ta nejlepší kamarádka, jakou bych si mohla přát!“ objali se. Jen tak, tak stihly první vyučovací hodinu.
Po nějaké době se odnaučila řezat se do rukou, ale byly chvíle, kdy ani kreslit nepomáhalo a obzvlášť, když se od rodičů dozvěděla, že se budou stěhovat do nějakého menšího městečka na konci Anglie. Sam se z toho zhroutila, měla strach, že bude zase sama.
Sarah jí v tom moc pomáhala.
„ Nebreč, vždyť se nevidíme naposledy, já za tebou přijedu a navíc, od čeho máme Internet? Si můžeme každý den psát a tak.“
„ Já vím, ale mám strach, že to tam bude stejný jako tady a já budu úplně sama a bez tebe. Taky mám strach, že se zase začnu řezat.“
„ Tak to řekni rodičům, že se ti tam nechce.“
„ Jo a to dopadne tak, že se akorát děsně pohádáme a znáš to.“
„ Ach jo, co budeme dělat?“
„ Nevím.“ Smutně se po ní podívala, byla úplně bezradná.
„ Hele, mám nápad. Zkus se vymluvit na to, že jsi v polovině roku, a takhle budeš mít horší vybírání na střední školu?“
„ Ha, tak to je nebude vůbec zajímat.“
„ Ne, Sarah, to nemá cenu, ty já vůbec nezajím.“
Tak si spolu alespoň užili těch posledních pár dní, co jim zbývalo. Sam se pokusila promluvit aspoň se svým bratrem, aby se pokusil s tím něco udělat.
Jemu to bylo celkem jedno, ten se dokázal adaptovat úplně všude.
Byla celá zoufalá, až ten den, co měli odjet, nastal. Když přijeli do domu, kde měli bydlet, byla celá vykulená. Vypadal jak ze středověku a vvyhlíželo to tady tak divně, tajemně.
Hned druhý den nastoupila do nové školy, byla překvapená, učitelé tu byli milejší, pomáhali Sam se adaptovat, a tak. Na začátku se jí i dokonce líbilo.
Dům byl úžasný, vždycky si takový dům přála a měla výhodu, že v noci mohla vylézt oknem a jít se projít. Bylo jí divné, že venku po setmění nikdy nepotkala ani človíčka a občas byly slyšet i divné zvuky.
Když chodila do školy, poznala na nich, že před ní něco skrývají a tají. Její bratr se taky úplně změnil i její rodiče, jen ona byla stále stejná. Rodiče si jí už vůbec nevšímali a nebuzerovali jí.
Nejdivněji se lidé ve škole i v okolí chovali ten den, co měl být úplněk. Celý zbytek školního roku se bavila tak nějak se všemi, ale nenašla žádné pořádné přátele, kterým by věřila a mohla jim o všem povědět a vypovídat se.
Všechno, co se zde dělo, pověděla Sarah, ale ta se jí ozývala jen zřídka, potřebovala se připravovat na přijímací zkoušky na střední.
Sarah měla chodit, ten další rok, na zdejší uměleckou školu, která se nezajímala jen o uměním, ale i o magii jako takovou a hlavně pololidi, jako jsou třeba upíři a vlkodlaci.
Jednoho večera, co se zase procházela hezky při úplňku venku, uslyšela nějaký hluk. Zamířila proto k místu, odkuď se ozýval a uviděla tam …
„ Ale jo, fajn. Celej víkend jsem byla s miláčkem u něj na chalupě, bylo to skvělý. A co ty? Vypadáš nějak přešle.“
„Ale nic, znáš to, rodiče, zase prudili,“ smutně se na ní usmála.
„ Ukaž ruku!“ a než stačila něco Sam udělat, už jí držela za ruku a koukala na její ránu od žiletky.
„ Prosím tě, si to zase vyváděla?!“
„ No já, víš, že mě to uklidňuje a pomáhá mi to od sebevraždy, ty jsi jedinej důvod, proč ještě žiju!“ řekla mírně naštvaným a smutným hlasem.
Sarah byla jediná, kdo s ní v tomto jejím životním období mluvil, kamarádil a zajímal se o ní. Její rodiče žili jen pro jejího mladšího bratra, který byl neskutečně rozmazlený.
Sam byla také moc nadaná na sport a na bojová umění, ale to, že cvičí, věděla jen její kamarádka. Dodávalo jí to nějakou radost ze života.
„ Víš, Sam, budeme s tím muset něco dělat. Ty mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš a já ti pomůžu vymyslet něco jiného, co by tě uklidňovalo a pomáhalo ti to.“
„ No, já nevím, co by mi tak mohlo pomoct?“
„ Hele, docela hezky kreslíš, tak vždycky zkus to, co cítíš a jak se cítíš, převtělit do toho obrázku.“
„ Já nevím, můžu to zkusit.“
„ Dík, jsi ta nejlepší kamarádka, jakou bych si mohla přát!“ objali se. Jen tak, tak stihly první vyučovací hodinu.
Po nějaké době se odnaučila řezat se do rukou, ale byly chvíle, kdy ani kreslit nepomáhalo a obzvlášť, když se od rodičů dozvěděla, že se budou stěhovat do nějakého menšího městečka na konci Anglie. Sam se z toho zhroutila, měla strach, že bude zase sama.
Sarah jí v tom moc pomáhala.
„ Nebreč, vždyť se nevidíme naposledy, já za tebou přijedu a navíc, od čeho máme Internet? Si můžeme každý den psát a tak.“
„ Já vím, ale mám strach, že to tam bude stejný jako tady a já budu úplně sama a bez tebe. Taky mám strach, že se zase začnu řezat.“
„ Tak to řekni rodičům, že se ti tam nechce.“
„ Jo a to dopadne tak, že se akorát děsně pohádáme a znáš to.“
„ Ach jo, co budeme dělat?“
„ Nevím.“ Smutně se po ní podívala, byla úplně bezradná.
„ Hele, mám nápad. Zkus se vymluvit na to, že jsi v polovině roku, a takhle budeš mít horší vybírání na střední školu?“
„ Ha, tak to je nebude vůbec zajímat.“
„ Ne, Sarah, to nemá cenu, ty já vůbec nezajím.“
Tak si spolu alespoň užili těch posledních pár dní, co jim zbývalo. Sam se pokusila promluvit aspoň se svým bratrem, aby se pokusil s tím něco udělat.
Jemu to bylo celkem jedno, ten se dokázal adaptovat úplně všude.
Byla celá zoufalá, až ten den, co měli odjet, nastal. Když přijeli do domu, kde měli bydlet, byla celá vykulená. Vypadal jak ze středověku a vvyhlíželo to tady tak divně, tajemně.
Hned druhý den nastoupila do nové školy, byla překvapená, učitelé tu byli milejší, pomáhali Sam se adaptovat, a tak. Na začátku se jí i dokonce líbilo.
Dům byl úžasný, vždycky si takový dům přála a měla výhodu, že v noci mohla vylézt oknem a jít se projít. Bylo jí divné, že venku po setmění nikdy nepotkala ani človíčka a občas byly slyšet i divné zvuky.
Když chodila do školy, poznala na nich, že před ní něco skrývají a tají. Její bratr se taky úplně změnil i její rodiče, jen ona byla stále stejná. Rodiče si jí už vůbec nevšímali a nebuzerovali jí.
Nejdivněji se lidé ve škole i v okolí chovali ten den, co měl být úplněk. Celý zbytek školního roku se bavila tak nějak se všemi, ale nenašla žádné pořádné přátele, kterým by věřila a mohla jim o všem povědět a vypovídat se.
Všechno, co se zde dělo, pověděla Sarah, ale ta se jí ozývala jen zřídka, potřebovala se připravovat na přijímací zkoušky na střední.
Sarah měla chodit, ten další rok, na zdejší uměleckou školu, která se nezajímala jen o uměním, ale i o magii jako takovou a hlavně pololidi, jako jsou třeba upíři a vlkodlaci.
Jednoho večera, co se zase procházela hezky při úplňku venku, uslyšela nějaký hluk. Zamířila proto k místu, odkuď se ozýval a uviděla tam …
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář