15. kapitola
17. 12. 2007
Tak hold, teď budu vyprávět já, to je fakt den, fakt suprovej," ještě se zaksichtila na Monču, ta se jen ušklíbla.
" No nic no, když jsme přišli na Pohyblivou, tak šel William do banky pro peníze a já pro hůlku, musím říct, to bylo něco, jak na mě všichni pořád civěli, sem to nechápala, ale teď už jo."
Nadechla se a pokračovala dál.
"Seznámila jsem se tam se dvě zajímavýma ženskejma, ale to není to hlavní, majitelka toho obchodu byla přímým potomkem Merlina," teď se na ní podívali, jak na blázna.
" Jak to prosím tě můžeš vědět, to není možný, žádný přímý potomek už není mezi živými."
" Víš, milá maminko, nemůžeš vždy všechno vědět, řekla mi jeden dost zajímavý příběh, a když budete hodný, tak vám ho povím, Will už to ví," zářivě a šibalsky se podívala na svojí matku, tý zajiskřilo v očích.
" Jak to, ty na potkání hned něco řekneš neznámému člověku a svým vlastní rodičům by si to ani neřekla?" Řekla tím samým hlasem, jako před tím její dcera.
" To víš, že vám to řeknu, jenže Will ...., to je jedno, poznala jsem na něm, že se mu dá věřit. No, napřed jsem si musela vybrat hůlku, trvalo to poměrně dost dlouho, až pak přinesla jednu uhlově černou, poměrně dlouhou, řekla mi, že když mi padle, poví mi k tomu jednu legendu a věštbu." A vytáhla pouzdro, které si koupila spolu s hůlkou . Z něj pomalu vyndala hůlku a ukázala rodičům. Hned pokračovala dál.
" Ten příběh se udává za dob samotného Merlina,........ ."
Bylo docela komický pozorovat jejich výraz při vyprávění, chvílemi měla co dělat, aby se nerozesmála, Will se také snažil, ale chvílemi to nevydržel a musel se začít smát.
" No a to není všechno, teď ještě tu věštbu, zněla asi tak nějak:
Až Temnota bude téměř připravena
bude připraven i dědic světla,
mocnější než první.
Velký boj bude,
jen na těch dvou záleží,
kdo vyhraje.
Vyhraje ten, kdo dříve pozná
protivníka svého,
zdá se být tvým přítelem.
Pomůže ti s bojem,
přítel dlouholetý.
Naději máte velkou a proto nezoufejte si,
láska a přátelé vám pomohou."
Teď se podívala na mamku.
" To je nářez, co? Už mi věříte, a proto jsem to všechno pochopila, všechno to do sebe dokonale zapadá v knihkupectví jsem si koupila nějaké knížky na toto téma."
" Teda El, tak to je něco, ale učit kouzlit by jsme se měli co nejdříve, aby jsme tý ženštině proradný nakopali prdel." Ta se jen na ní usmála a otočila se na rodiče.
" No jo, mě vlastně nedošlo, že ten největší přítel je Monča, no tak kdy nás začnete, taky něco pořádného učit?"
A tím je dostala, vůbec s něčím takovým nepočítali a profesor se ve svém pochechtávání zakuckal.
" Dneska už ne a vůbec, dneska už bylo mluvení dost, měli by jsme se navečeřet a ty, Williame, ty zůstaneš na večeři. Ať se ti to líbí, nebo ne. El, ty vem všechny věci, co zbyly z domu a zaveď Monču do pokoje pro hosty. Vybalte je, až bude jídlo hotové, pošlu pro vás."
Holky se hned sebraly, vzali věci do pokoje a hned jak zavřely, dveře El spustila.
" Tak, ta se to toho velení teda dala, co?" začaly se děsně smát, po chvíli El znovu promluvila.
" Víš, Mony, mně je strašně líto, to, co se stalo tvým rodičům, ale já tě v tom nikdy nenechám a víš, že se mi můžeš svěřit se vším."
" Dík, já vím si supr kámoška a jsem moc ráda, že tě mám. Víš, jak mi vůbec bylo, když jsem dostala ten dopis a nemohla ti to říct?"
" To mi povídej, pořádně jsem si to vyčítala."
" No jo no, co naděláš, rodiče," zapitvořila se, znovu se začaly smát.
" Myslím, že by jsme ti ty věci měly vybalit a jít dolů, aby jsme to jídlo popohnaly."
Jak řekly, tak udělaly, během vybalování přemýšlely nad jménem pro ostříže, ale žádné se mu nelíbilo. Po tom, co dobalily sešly dolů, do kuchyně.
" Tak už to bude?"
" Ne," sedly si za stůl. John s Willem se o něčem bavili.
"Už je to?"
" Ne."
"Už?"
"Ne!"
"Už to bude?"
"NE! A AŽ TO BUDE, BUDEŠ PRVNÍ, KDO TO BUDE VĚDĚT!"
Chlapci koukali dost vykuleně a holky se zase rozesmály. Po chvilce, co se zase uklidnily, El spustila.
" Mamííí, už to bude?"
" Neee!" zahřměla. El se naklonila k Monče.
" Jé, tady je někdo nasranej a někoho nezajímá, že mám hlad." A zamračila se. Monika si jí prohlížela a pak se zase rozesmála.
" No, to je život, jedna na mě řve, když mám hlad a druhá se mi tlemí, óóó, to je život. Jako by nestačilo to odpoledne v obýváku."
A teď se začali smát i ti ostatní a po chvilce se k nim přidala i El.
"Tak, už to je."
" Hurá!" rychle se na jídlo obě vrhly, jako by týden nejedly. Po jídle jim ještě Charlott oznámila:
" Takže holky, když jste nehoře vybalovaly přišel nám dopis, že kvůli technickým problémům se škola rozhodla, že školní rok začne o tři týdny dýl. Proto jsme se rozhodli, aby jsme vás mohli co nejvíce naučit, tak se vrátíme na naše panství na kraji Londýna, kde je na to mnohem lepší prostředí." Ony se na sebe podívaly a usmályse na sebe. Oběma zajiskřilo v očích.
" Jo a ještě ,ředitel nás požádal, aby jsme vyučovali mi dva," ukázala na sebe a Johna. " Černou a bílou magii a obranu proti ní."
" Nééé, co jsem komu udělala?" protočila oči.
" No a my jsme se s tatínkem rozhodli, že to vezmeme, aby jsme vás ve školy toho mohli co nejvíce naučit, no a k tomu stěhování. Sbaleno máme tak za deset minut, ale pro vás by to nebylo spravedlivé, tak jsme se rozhodli, že zítra uspořádáme večírek a my se večer zdejchneme, aby jste si to pořádně užily."
" Jé, mami, to je supr!"
" Teda teto, strejdo, vy jste se vyznamenali."
" My všechno připravíme a vy během dne všechny oběhnete a bude to, ale teď už je pozdě a jděte spát."
" Tak jo, mami, hned zítra ráno je všechny oběhneme."
" Jo, dík, této, strejdo, jste třída!" usmála se na ně a doběhla El po schodech. Domluvily se, že Monča dneska přespí u El v pokoji a proberou ten zítřek.
Ráno se hned najedly a oběhly všechny spolužáky. Pak se vydaly na oběd, který připravila Charlott. Holky byly celý nedočkavý a tak si sedly k Monče do pokoje a tam dále vymýšlely jméno pro jejího ostříže.
" No nic no, když jsme přišli na Pohyblivou, tak šel William do banky pro peníze a já pro hůlku, musím říct, to bylo něco, jak na mě všichni pořád civěli, sem to nechápala, ale teď už jo."
Nadechla se a pokračovala dál.
"Seznámila jsem se tam se dvě zajímavýma ženskejma, ale to není to hlavní, majitelka toho obchodu byla přímým potomkem Merlina," teď se na ní podívali, jak na blázna.
" Jak to prosím tě můžeš vědět, to není možný, žádný přímý potomek už není mezi živými."
" Víš, milá maminko, nemůžeš vždy všechno vědět, řekla mi jeden dost zajímavý příběh, a když budete hodný, tak vám ho povím, Will už to ví," zářivě a šibalsky se podívala na svojí matku, tý zajiskřilo v očích.
" Jak to, ty na potkání hned něco řekneš neznámému člověku a svým vlastní rodičům by si to ani neřekla?" Řekla tím samým hlasem, jako před tím její dcera.
" To víš, že vám to řeknu, jenže Will ...., to je jedno, poznala jsem na něm, že se mu dá věřit. No, napřed jsem si musela vybrat hůlku, trvalo to poměrně dost dlouho, až pak přinesla jednu uhlově černou, poměrně dlouhou, řekla mi, že když mi padle, poví mi k tomu jednu legendu a věštbu." A vytáhla pouzdro, které si koupila spolu s hůlkou . Z něj pomalu vyndala hůlku a ukázala rodičům. Hned pokračovala dál.
" Ten příběh se udává za dob samotného Merlina,........ ."
Bylo docela komický pozorovat jejich výraz při vyprávění, chvílemi měla co dělat, aby se nerozesmála, Will se také snažil, ale chvílemi to nevydržel a musel se začít smát.
" No a to není všechno, teď ještě tu věštbu, zněla asi tak nějak:
Až Temnota bude téměř připravena
bude připraven i dědic světla,
mocnější než první.
Velký boj bude,
jen na těch dvou záleží,
kdo vyhraje.
Vyhraje ten, kdo dříve pozná
protivníka svého,
zdá se být tvým přítelem.
Pomůže ti s bojem,
přítel dlouholetý.
Naději máte velkou a proto nezoufejte si,
láska a přátelé vám pomohou."
Teď se podívala na mamku.
" To je nářez, co? Už mi věříte, a proto jsem to všechno pochopila, všechno to do sebe dokonale zapadá v knihkupectví jsem si koupila nějaké knížky na toto téma."
" Teda El, tak to je něco, ale učit kouzlit by jsme se měli co nejdříve, aby jsme tý ženštině proradný nakopali prdel." Ta se jen na ní usmála a otočila se na rodiče.
" No jo, mě vlastně nedošlo, že ten největší přítel je Monča, no tak kdy nás začnete, taky něco pořádného učit?"
A tím je dostala, vůbec s něčím takovým nepočítali a profesor se ve svém pochechtávání zakuckal.
" Dneska už ne a vůbec, dneska už bylo mluvení dost, měli by jsme se navečeřet a ty, Williame, ty zůstaneš na večeři. Ať se ti to líbí, nebo ne. El, ty vem všechny věci, co zbyly z domu a zaveď Monču do pokoje pro hosty. Vybalte je, až bude jídlo hotové, pošlu pro vás."
Holky se hned sebraly, vzali věci do pokoje a hned jak zavřely, dveře El spustila.
" Tak, ta se to toho velení teda dala, co?" začaly se děsně smát, po chvíli El znovu promluvila.
" Víš, Mony, mně je strašně líto, to, co se stalo tvým rodičům, ale já tě v tom nikdy nenechám a víš, že se mi můžeš svěřit se vším."
" Dík, já vím si supr kámoška a jsem moc ráda, že tě mám. Víš, jak mi vůbec bylo, když jsem dostala ten dopis a nemohla ti to říct?"
" To mi povídej, pořádně jsem si to vyčítala."
" No jo no, co naděláš, rodiče," zapitvořila se, znovu se začaly smát.
" Myslím, že by jsme ti ty věci měly vybalit a jít dolů, aby jsme to jídlo popohnaly."
Jak řekly, tak udělaly, během vybalování přemýšlely nad jménem pro ostříže, ale žádné se mu nelíbilo. Po tom, co dobalily sešly dolů, do kuchyně.
" Tak už to bude?"
" Ne," sedly si za stůl. John s Willem se o něčem bavili.
"Už je to?"
" Ne."
"Už?"
"Ne!"
"Už to bude?"
"NE! A AŽ TO BUDE, BUDEŠ PRVNÍ, KDO TO BUDE VĚDĚT!"
Chlapci koukali dost vykuleně a holky se zase rozesmály. Po chvilce, co se zase uklidnily, El spustila.
" Mamííí, už to bude?"
" Neee!" zahřměla. El se naklonila k Monče.
" Jé, tady je někdo nasranej a někoho nezajímá, že mám hlad." A zamračila se. Monika si jí prohlížela a pak se zase rozesmála.
" No, to je život, jedna na mě řve, když mám hlad a druhá se mi tlemí, óóó, to je život. Jako by nestačilo to odpoledne v obýváku."
A teď se začali smát i ti ostatní a po chvilce se k nim přidala i El.
"Tak, už to je."
" Hurá!" rychle se na jídlo obě vrhly, jako by týden nejedly. Po jídle jim ještě Charlott oznámila:
" Takže holky, když jste nehoře vybalovaly přišel nám dopis, že kvůli technickým problémům se škola rozhodla, že školní rok začne o tři týdny dýl. Proto jsme se rozhodli, aby jsme vás mohli co nejvíce naučit, tak se vrátíme na naše panství na kraji Londýna, kde je na to mnohem lepší prostředí." Ony se na sebe podívaly a usmályse na sebe. Oběma zajiskřilo v očích.
" Jo a ještě ,ředitel nás požádal, aby jsme vyučovali mi dva," ukázala na sebe a Johna. " Černou a bílou magii a obranu proti ní."
" Nééé, co jsem komu udělala?" protočila oči.
" No a my jsme se s tatínkem rozhodli, že to vezmeme, aby jsme vás ve školy toho mohli co nejvíce naučit, no a k tomu stěhování. Sbaleno máme tak za deset minut, ale pro vás by to nebylo spravedlivé, tak jsme se rozhodli, že zítra uspořádáme večírek a my se večer zdejchneme, aby jste si to pořádně užily."
" Jé, mami, to je supr!"
" Teda teto, strejdo, vy jste se vyznamenali."
" My všechno připravíme a vy během dne všechny oběhnete a bude to, ale teď už je pozdě a jděte spát."
" Tak jo, mami, hned zítra ráno je všechny oběhneme."
" Jo, dík, této, strejdo, jste třída!" usmála se na ně a doběhla El po schodech. Domluvily se, že Monča dneska přespí u El v pokoji a proberou ten zítřek.
Ráno se hned najedly a oběhly všechny spolužáky. Pak se vydaly na oběd, který připravila Charlott. Holky byly celý nedočkavý a tak si sedly k Monče do pokoje a tam dále vymýšlely jméno pro jejího ostříže.
Pokračování příště
Takže lidičky snad se vám líbila, ještě jednou se omlouvám za tu oslavu, ale snad vám to nahradí délka. Prosím pište komenty a nápady na jméno ostříže.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář