23. - Život je krutý a nová přítelství
Tak a máte tu další kapitolku i když jsem hrozila, že když nebudou komenty, nic nebude, ale jelikož je den dětí. Tak jsem se rozhodla jedné své kamarádce a bezva holce věnovat dárek a jelikož já na to moc nejsem, nemam na vymejšlení dárků mozek, tak jsem se rozhodla věnovat kapitolku, mou nejdelší a snad nejpropracovanější pěkně jsem se s ní nadřela, tak mi to prosím okomentujte. Tak to je asi všechno užijte si kapitolka a pište komenty vaše Lightsoul
"Nic jen jsem si tak trošku pohrála se sprchou."
Oba se začnou smát, když v tom se celým domem nese úděsný křik....
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
"Kterej debil!!!!!!!!"
"Tak a je to tu, chjo, ale měl jsi to být ty," rychlostí blesku se vyhnula jeho ráně a vyběhla z místnosti ven.
Vyběhla ven do zahrady, kde se zašila za jezírko, po chvilce se tam objevil i Alex.
"Co se děje, že tu jen tak sedíš?" ptá se jí.
"Nic se neděje," odsekla mu jen.
"Ale no tak už jsem tě trochu poznal, ty jsi společenský tip."
"To je pravda."
"Tak co se stalo?"
"Tak jo kouzlem jsem upravila sprchu u Erica a jak se ukázolo, tak jsem i jaksi omilem upravila i tu co má Corny"
"Ahá tak to byl ten řev v domě."
"Jo to je ono."
"Ale stejnak si myslím, že kvůli tomu tady nejsi."
"To máš pravdu, přemýšlela jsem komu se tady může svěřit, tak abych tomu dotyčnému nepřidělávala zbytečně starosti."
"Mě se klidně můžeš svěřit."
"No já nevím, zase se mi to zdá blbý vůči rodičům, ale ti mají už starostí dost a Corny u nechci, aby si neužívala své nejlepší léta a navíc na jak dlouho bude moct a ty? Nevim, moc tě neznám, ale podle toho jak jsem tě poznala jsi fajn, ale...," zbytek věty nechala jen tak vyznít ve větru.
"Víš co mám nápad, což takhle si spolu popovídat, abychom se lépe poznali."
"Ale vždyť už si povídáme."
"Jsi blbá" a oba se začnou smát, teda u Alexe to byl zvláštní smích, ale moc pěkný až líbezný, což by se u dravce asi těžko dalo čekat.
"A něco takovýho má zachraňovat svět, to je co."
"To jo, ale neboj se je z tebe cítit hodně magického potencionálu a jak si sama zjistila i hodně rychle se učíš."
"Hm"
"Hele co kdybych ti o sobě něco pověděl."
"Konečně něco chytrýho" a dal jí pohlavek. No dokážete si to představit, pták a pohlavek docela síla i El na něj koukala překvapeně."
"To bylo jako za co?"
"Jsi drzá k starším a skušenějším."
"Tak za prvý nejsem drzá, ale upřímná, za druhý kolik ti tak asi tak může bejt? A myslím si, že to uneseš ne? Nebo se pletu?" a vyplázla na něj jazyk.
"Tak fajn jak myslíš k mímu věku je mi přesně 333 let a 33 dnů." Tak a teď na něj koukala s otevřenou pusou.
"Když se něčemu divíš zavři pusu."
"Počkat to myslíš vážně?"
"Jo"
"Tak to si musel hodně prožít."
"To máš pravdu."
"Mohla bych se tě teda na něco zeptat?"
"Klidně se mě ptej."
"Kolik toho víš o světlí magii?"
"Po pravdě řečeno toho vím víc o temný. Za mlada jsem byl hodně zlej a udělal jsem hodně zlích věcí."
"Nechceš si o tom promluvit? Určitě se ti po tom uleví? Kolik lidí o tom ví?"
"Nevím, nechci tě zklamat a ještě jsem nikomu a tom neřekl."
"Ježiš proč? Každý dělá chyby věř mi, ale to nejlepší je na tom, že uznáš že to byla chyba a lituješ jí, je to tak?"
"Je a děkuji, ale pořád nevím."
"Tak fajn já začnu, když jsem byla malá a neměla ještě Corny, neměla jsem si ským hrát s kým si povídat. S Corny jsem se znala už hodně brzy, vlastně její a moje se znají už od školy, ale mi dvě jsme si hned nepadli do okoka. Teda pakli, ale pak se něco stalo a my se spolu nebavily. No a já jsem začala šikanovat děti ze školky. Strašně se za to stydím, podle toho co jsi říkal tvůj přestupek je horší, ale můj taky není jen takový mrňavý, měla jsem si najít nějakou jinou zábavu a ne ubližovat dětem."
"Dobře, ale budeš první komu to říkám."
"Je mi to jasný a neboj jsem chápavá."
Spustil, vyprávěl o dětsví, jací byli jeho rodiče a bratři. U nich to začalo, vychováli Alexe, jako pravýho kouzelnického ostříže, byl krutý a ostatní ostříže zabíjel, byli to něco jako souboje a život a ne smrt, on byl jeden z nejlepších. Musel cvičit být nejlepší, jinak by ho taky zabili a nebo zavrhli, jeho rodina si na dobrém jménu zakládala.
Po nějaké době se dostal do jedné temné rodiny a začal na novo, zabíjel dokonce už i lidi. Byl krutý a nemilosrdný ještě víc než za dob kdy dělal jméno své rodině.
Až do té doby co se zamiloval, zamiloval se do jedné moc milé a hodné samičky, jenže nebyla urozené rodiny, otec byl kouzelnický, ale matka ne. Měl rozkaz jí zabít, ale to nemohl, přez příliš jí miloval, nedokázal by to, tak spolu utekli. Měli děti, zhruba 50let žili šťastně a bezstarostně, ale pak je našli a celou rodinu mu zabili. Všechny a před jeho očima, mučili je, týrali, jako poslední zabili jeho ženu. Tu krásnou, nesputanou, štědrou, milou a především dokázala odpustit i jeho minulý život, který byl temný. A teď musel vidět, jak umírá ona i jeho bezvadný děti, které byli spolu s jeho ženou vše co měl, ale hlavní je, že mu to ke šťastnému životu stačilo.
Jeho samotného nechali žít, to byl pro něj největší trest, jaký mu mohli udělat za jeho opovážlivost nesplnit úkol a zmizet.
Kolikrát se chtěla zabít sám, ale pak si uvědomil, že to by jeho láska nepřežila, dlouho žil jen tím, že se potuloval po světě, hodně dlouhou dobu, až pak narazil na lidi co zavinili smrt jeho rodiny. Rozvstekal se a všechny je pobil, neulevilo se mu, ba se mu ještě přitížilo, sklamal, jak sebe tak i svou lásku a odpřísáhl, že už nikdy nikoho nezabije a bude pomáhat jen a jen světlé straně.
Po nějaké době ho odchytl obchodník se zvířaty a od té doby žil v obchodě, kde se měl v rozmezí možností dobře.
Během vyprávění se několikrát zasekl, jak si vzpomněl na kruté rány, které mu život přichystal. Hodně si zavspomínal, bylo to pro něj kruté, ale taky se mu hodně ulevilo, konečně mohl své trápení někomu povědět . Jen doufal, že ho El nezavrhlne, ale to se mílil, ta ha začalo ještě mít víc ráda a vážit si ho.
Ona sama měla co dělat, aby se nerozbrečela při jeho vyprávění, měl hodně krutý život, už ho chápala, proč jí to nechtěl povědět, proč si myslel, že ho zavrhne, ale ona už věděla proč. Nemohl za to jak ho vychovali, ale i ta měl moc dobré srdce. Rozhodl se být šťastným což by jako lovec nebyl. Byl sice štasten padesát let, ale to se nevyrovná jeho věku. El ho obdivala i za jeho činy, jak se s tím dokázal vyrovnat, ona sama by se zabila nedokázala by žít se vzpomínkama na smrt jejich rodičů.
"Alexi musím uznat, že jsi měl krutý život, ale já tě nezavrhnu, spíš naopak tě obdivuji. Já osobně bych asi nedokázala unést vraždu svých rodičů, obdivuji tě, jak si se stím vypořádal a jsem ti vděčná, že jsi se mi svěřil," a obdařila jedním ze svých okouzlujících úsměvů.
"Ještě bych se chtěla zeptat."
"Jen se ptej."
"Jak je to mezi kouzelnickýma ostřížeme a normálníma, jak se mezi sebou lišíte. Jak je možné, že .. ehm.. tvé žena byla půl na půl?"
"Moc se od sebe nelišíme, jen mi máme větší sílu, vytrvalost, dlouhověkost, schopnost se učit jako lidé a dorozumívat se s nimi."
"Ahá no tak to teda není moc velký rozdíl."
"Jak myslíš, ale většina ostřížů to tak bere."
"Tak dobře."
Pokračovali dál, El se mu svěřila co jí tíží. Alex se ukázal jako správný přítel a poradil jí, jak jen mohl a slíbyl jí, že jí pomůže.
Pak si však povídali jen o tom měkným nedošlo jim, že se blíží čas večeře a dva lidé jí hledají. Zrovna El povídla o jednom zážitku co zažila s Corny, když v tom uslyšela, že jí někdo zoufale volá.
"Sakra co se děje" a koukne se na hodinky.
"A jéjé, víš kolik je hodin? Povídáme si tu už šest hodin, ti musejí mít strach."
"Měla by jsi jít."
"Tak jo, hele nechceš v noci spát u mě v pokoji? Mohli by jsme si tak zase popovídat a mohl by jsi mi i něco naučit."
"Dobrá, ale už běž."
"Tak jo ahoj"
"Ahoj", ještě chvilku se za ní koukal, jak peláši za přáteli a konečně po mnoha letech se cítil šťasten a i uvolněnější, cítil, že začíná nová etala jeho života. Moc si El vážil, hodně mu v chování připomínala Mirandu, jeho zesnulou ženu.
********
"Sakra kde si byla?"
"No byla jsem u jezera a nějak jsem se tam zapovídala s Alexem."
"Tak dlouho a co jste tam probírali?"
"Jo tak dlouho a všechno možný, chtěli jsme se o sobě navzájem něco dovědět."
"Dobře, tak se jdi najíst a pak začneme cvičit boj s mečem a lukostřelbu." Oznámil jí Eric
"Tak fajn, jen doufám, že si nevařil."
"Hele nech si toho a nevařil, si něco udělej sama, si holka ne?"
"Já to na rozdíl od tebe v pohodě zvládnu a kde je Corny?"
"Tak už má volno, místo kecání pylně cvičila."
"No jo no, abys se nezbláznil."
"Hele běž nebo budeš bez jídla."
"Tak fajn no" a šla do kuchyně kde si udělala míchaná vajíčka, normálně by si je na noc nedala, ale věděla, že bude potřebovat sílu, když bude bojovat mečem. Najedla se a šla ven na cvičiště, které už bylo řádně osvětlené. Sice ještě bylo hodně dobře vidět, ale během boje, který se můž protéhnout do nočních hodin se určitě setmí.
"Tak jsem tu." Eric jí hodil meč, ta ho jen zdráhavě zvedla v životě ho ještě nedržela v roce, teda myslím ten opravdový.
"Uvolni kolena, ramena taky, ale ne zas až tak moc. Zvedni pravou ruku s mečem víš, druhou rukou uchop meč blíže k tělu." Dokončil instrukce a začalo se.
Moc jí to nešlo, ale podle Erica na tom byla hůř než Corn,y což jí hodně štvalo, už byla hodně unavená, tak se dali na lukostřelbu, ve které byla ale lepší. Se cvičením skončili chvilku před půlnocí, byla hedně utahaná, ale zase byla odhodlaná ze sebe udělat tu nejlepší bojovnici.
Popřále Ericovi a Corny dobrou noc a šla do svého pokoje, kde na ní už čekal Alex.
"Tak co jak to dopadlo."
"Po pravdě katastrofa, jsem poleno."
"Ale nejsi, jen na to jdete ze špatného konce."
"Fakt? Jak to?"
"Měl vám napřed předvést a nebo popsat nějaké tahy s mečem, jak se správně drží, jak se uhýbá a krije a nebo jste si o tom napřed měly něco přečíst."
"Aha, tak to jo si budu muset něco přečíst."
"Jestli by jsi chtěla mohl bych ti něco o tom povědět, teda jestli nejsi až tak moc unavená a zítra by jsi si mohla ještě k tomu něco přečíst."
"Po pravdě jsem hodně unavená, ale blíží se krutá válka a musím být co nejlepší."
"To je správný přístup, tak si sedni ke stolku a budeš si rovnou psát poznámky, jako ve škole a kdyby ti něco nebylo jasné, tak se hned zeptáš, ano?"
"Dobře"
Zasedla si ke psacímu stolu, vytáhla jeden blok, na pergamen zvyklé neni. Vytáhla si jednu normální propisku, otočila se na Alexe a pravila.
"Tak můžem začít."
"Jo a moc ti děkuji."
"Nemáš zač, ....." a začal.
El byla moc šikovná, rychle chápala a musela uznat, že měl Alex pravdu takhle to lépe chápala. Tři hodiny si dělala poznámky a učila se boji s mečem. Pak jí už Alex vyhnal do postele, popřáli si dobrou noc a obá usnuli s pocitem štěstí, z jejich nového a hodně pevného přátelství, které nic nezničí.
Pokračování příště
kimiseli promluvila
(magická osoba ale bez zadku, 28. 7. 2008 21:23)