6.kapitolka
22. 10. 2007
„Asi tak před tisíci lety, v době kdy žil slavný kouzelník Merlin, žila dívka, která byla nejhodnější v okolí a dokázala odpustit úplně všem. Dávala lidem druhou šanci. Všichni ji měli rádi i zvířata se jí nebála, mohla si pohladit jakékoli zvíře, jednorožce, pegase, v této době ještě žili opravdu hojně.
Až na její matku, ta jí ze srdce nenáviděla, snad jí i záviděla a nemohla se smířit s tím, že její dcera je hezčí a mnohem mocnější.
Byla zlá a krutá, její služebnictvo se jí bálo a nenávidělo ji. Její dcera ji ale měla moc ráda, lidí jí říkali ať od ní odejde, že se jí to jednou vymstí a něco jí udělá. Měla svou matku opravdu ráda, tak s ní zůstala.
Byla opravdu velice okouzlující, o ruku ji žádalo mnoho a mnoho mladíků, bohatých, chudých, hezkých, ošklivých, inteligentních, doslova blbců, ale ona se chtěla vdávat z lásky. Nezáleželo jí, jestli její nastávající bude krasavec, ale záleželo spíš, jaký je uvnitř, laskavý, láskyplný a má rád zvířata i lidi stejnou měrou.
Jednoho dne, když odmítla opravdu galantního a bohatého muže, tak ji matka vyhodila z domu. Byly totiž na pokraji krachu a myslela si, že by je ten sňatek znovu postavil na nohy.
Než dívenku vyhodila z domu pořádně ji zbila a pomocí kouzel jí do ran zanesla velmi zvláštní jed, který zabíjel velmi pomalu, ale i ubíral na její neskonalé kráse.
Z posledních sil se dobelhala k jedné chatce na mýtince v nedalekém velmi hustém lese. Zaklepala na dveře a vysílením omdlela.
Dveře otevřel samotný velký kouzelník Merlin, v té době byl i hodně mladý a okouzlující, zvířatům rozuměl více než lidem. Hned, co dívenku spatřil, vzal ji do náruče a položil do své postele. Začal ji léčit všelijakými lektvary a kouzly. Její původní krásu jí ale nedokázal vrátit, stejně byla velice krásná a Merlinovi se moc líbila. Merlin ten jed, co dívence dala do ran, poznal a snažil se jí její původní krásu všelijakými způsoby vrátit, ale aby se jí úplně vrátila, nepřišel.
Po dvou týdnech se konečně probudila. Hned si s Merlinem padli do oka, spřátelili se. Dívenka mu nic nevyčítala, ba naopak byla mu moc vděčná, že jí zachránil život. Pověděla mu také, že na vnější kráse tak ani nezáleží, ale spíš na té vnitřní.
Merlin byl moc rád, že to bere takhle. Byl překvapen, že v této době žije tak čistý a laskavý člověk, kdyby ji nepoznal, tak by nevěřil.
Velice rychle se z přátelství stala opravdová a hluboká láska. Uspořádali velkolepou a mimořádnou svatbu. Oddal je král jednorožců, na svatbě byli jediní lidé. Bylo tam spousty zvířat, jak kouzelnických tak nekouzelnických. Svatba byla dokonalá, půvabná ani slovy se nedala popsat. Byly zde víly, elfové, trpaslíci i nějací obři.
Asi měsíc po svatbě zjistili, že spolu čekají děťátko, na mýtince se konalo veselí, všichni byli šťastni, jak manželé, tak i zvířectvo v lese.
Jeden elf jim předpověděl, že jejich dítě bude velice mocné. Hned pár měsíců po narození už bude umět kouzlit a nebude potřebovat ani hůlku...... .
Celých dlouhých osmnáct let žil s rodiči na mýtince. Pomáhal zvířatům, chodil po lese, léčil je a chránil je před temnými zvířaty a stvořeními, které ani neměla jména. Všichni ho měli rádi a říkali mu Mocný.
Ale byl mladý, toužil po dobrodružství a chtěl poznat okolní svět, tak se rozloučil s rodiči, kteří z toho neměli moc dobrý pocit.
Po dlouhých šesti letech na mýtinku přišla dívenka jménem Xenie, byla moc půvabná a inteligentní. Řekla jim, že je jejich vnučka a že ji sem poslal její otec před smrtí. Všichni z toho byli moc smutní.
Zabila ho jeho žena, kterou pohltila tma. Mocného matka se rozhodla, že zjistí, kde ona žena je a znovu v ní probudí světlo, a tím zničí temnotu v ní. Merlinovi se to nezdálo, nechtěl riskovat a ztratit dalšího člověka, kterého miluje. Nedala si říct a tak se ji vydala hledat.
Našla ji a zjistila, že je tak pohlcena temnotou, že se nadá zachránit. V boji žena na ženu, temnota na světlo, zvítězila temnota. Byla sice hodně z boje vysílená, ale stále živá, zmizela! Říká se, že čeká až znovu nabere dostatek sil, začne rozsévat kolem sebe temnotu a zlo.
Merlin byl ze ztráty své milované velice smutný a vyčítal si, že ji neměl pouštět. Pohřbil ji, udělal jí veliký pomník uprostřed lesa, aby její duše navždy zůstala v lese a čekala, až se znovu setká se svým milovaným Merlinem a svojí vnučkou Xenií.
Rozhodl se, že opustí mýtinku a bude cestovat po celém světě. Sebou si také vzal svou vnučku, kterou učil jak kouzla, tak proniknout do kouzla přírody, byla velice učenlivá a mocná po svých předcích. Dal jí hůlku své zemřelé ženy, na sklonku života do hůlky vložil část své moci. Po šestnácti letech své dlouhé cesty a učení své vnučky, narazil na Artuše, který mu připomínal jeho zemřelého syna, který byl stejně šlechetný, moudrý a z celého srdce chtěl pomáhat ostatním a udržet mír.
Po smrti jeho vnučky Xenie, která měla své vlastní děti. Po smrti se má hůlka schovat a předávat si ji z generaci na generaci a až bude temnota připravena i hůlka bude připravena a najde si právoplatného dědice světla.“
Tímto skončilo dlouhé vyprávění a část naší zapomenuté historie. El na se ni dlouho koukala a urovnávaly si nově nabyté vědomosti a stutečnost.
Až na její matku, ta jí ze srdce nenáviděla, snad jí i záviděla a nemohla se smířit s tím, že její dcera je hezčí a mnohem mocnější.
Byla zlá a krutá, její služebnictvo se jí bálo a nenávidělo ji. Její dcera ji ale měla moc ráda, lidí jí říkali ať od ní odejde, že se jí to jednou vymstí a něco jí udělá. Měla svou matku opravdu ráda, tak s ní zůstala.
Byla opravdu velice okouzlující, o ruku ji žádalo mnoho a mnoho mladíků, bohatých, chudých, hezkých, ošklivých, inteligentních, doslova blbců, ale ona se chtěla vdávat z lásky. Nezáleželo jí, jestli její nastávající bude krasavec, ale záleželo spíš, jaký je uvnitř, laskavý, láskyplný a má rád zvířata i lidi stejnou měrou.
Jednoho dne, když odmítla opravdu galantního a bohatého muže, tak ji matka vyhodila z domu. Byly totiž na pokraji krachu a myslela si, že by je ten sňatek znovu postavil na nohy.
Než dívenku vyhodila z domu pořádně ji zbila a pomocí kouzel jí do ran zanesla velmi zvláštní jed, který zabíjel velmi pomalu, ale i ubíral na její neskonalé kráse.
Z posledních sil se dobelhala k jedné chatce na mýtince v nedalekém velmi hustém lese. Zaklepala na dveře a vysílením omdlela.
Dveře otevřel samotný velký kouzelník Merlin, v té době byl i hodně mladý a okouzlující, zvířatům rozuměl více než lidem. Hned, co dívenku spatřil, vzal ji do náruče a položil do své postele. Začal ji léčit všelijakými lektvary a kouzly. Její původní krásu jí ale nedokázal vrátit, stejně byla velice krásná a Merlinovi se moc líbila. Merlin ten jed, co dívence dala do ran, poznal a snažil se jí její původní krásu všelijakými způsoby vrátit, ale aby se jí úplně vrátila, nepřišel.
Po dvou týdnech se konečně probudila. Hned si s Merlinem padli do oka, spřátelili se. Dívenka mu nic nevyčítala, ba naopak byla mu moc vděčná, že jí zachránil život. Pověděla mu také, že na vnější kráse tak ani nezáleží, ale spíš na té vnitřní.
Merlin byl moc rád, že to bere takhle. Byl překvapen, že v této době žije tak čistý a laskavý člověk, kdyby ji nepoznal, tak by nevěřil.
Velice rychle se z přátelství stala opravdová a hluboká láska. Uspořádali velkolepou a mimořádnou svatbu. Oddal je král jednorožců, na svatbě byli jediní lidé. Bylo tam spousty zvířat, jak kouzelnických tak nekouzelnických. Svatba byla dokonalá, půvabná ani slovy se nedala popsat. Byly zde víly, elfové, trpaslíci i nějací obři.
Asi měsíc po svatbě zjistili, že spolu čekají děťátko, na mýtince se konalo veselí, všichni byli šťastni, jak manželé, tak i zvířectvo v lese.
Jeden elf jim předpověděl, že jejich dítě bude velice mocné. Hned pár měsíců po narození už bude umět kouzlit a nebude potřebovat ani hůlku...... .
Celých dlouhých osmnáct let žil s rodiči na mýtince. Pomáhal zvířatům, chodil po lese, léčil je a chránil je před temnými zvířaty a stvořeními, které ani neměla jména. Všichni ho měli rádi a říkali mu Mocný.
Ale byl mladý, toužil po dobrodružství a chtěl poznat okolní svět, tak se rozloučil s rodiči, kteří z toho neměli moc dobrý pocit.
Po dlouhých šesti letech na mýtinku přišla dívenka jménem Xenie, byla moc půvabná a inteligentní. Řekla jim, že je jejich vnučka a že ji sem poslal její otec před smrtí. Všichni z toho byli moc smutní.
Zabila ho jeho žena, kterou pohltila tma. Mocného matka se rozhodla, že zjistí, kde ona žena je a znovu v ní probudí světlo, a tím zničí temnotu v ní. Merlinovi se to nezdálo, nechtěl riskovat a ztratit dalšího člověka, kterého miluje. Nedala si říct a tak se ji vydala hledat.
Našla ji a zjistila, že je tak pohlcena temnotou, že se nadá zachránit. V boji žena na ženu, temnota na světlo, zvítězila temnota. Byla sice hodně z boje vysílená, ale stále živá, zmizela! Říká se, že čeká až znovu nabere dostatek sil, začne rozsévat kolem sebe temnotu a zlo.
Merlin byl ze ztráty své milované velice smutný a vyčítal si, že ji neměl pouštět. Pohřbil ji, udělal jí veliký pomník uprostřed lesa, aby její duše navždy zůstala v lese a čekala, až se znovu setká se svým milovaným Merlinem a svojí vnučkou Xenií.
Rozhodl se, že opustí mýtinku a bude cestovat po celém světě. Sebou si také vzal svou vnučku, kterou učil jak kouzla, tak proniknout do kouzla přírody, byla velice učenlivá a mocná po svých předcích. Dal jí hůlku své zemřelé ženy, na sklonku života do hůlky vložil část své moci. Po šestnácti letech své dlouhé cesty a učení své vnučky, narazil na Artuše, který mu připomínal jeho zemřelého syna, který byl stejně šlechetný, moudrý a z celého srdce chtěl pomáhat ostatním a udržet mír.
Po smrti jeho vnučky Xenie, která měla své vlastní děti. Po smrti se má hůlka schovat a předávat si ji z generaci na generaci a až bude temnota připravena i hůlka bude připravena a najde si právoplatného dědice světla.“
Tímto skončilo dlouhé vyprávění a část naší zapomenuté historie. El na se ni dlouho koukala a urovnávaly si nově nabyté vědomosti a stutečnost.
.............
(Denisa, 24. 10. 2007 20:51)